oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně

Aktuality Eliška Hluší - vedoucí odd. Koncert "Vítání jara" Hudební dýchánky Naše publikační činnost Odkazy na zajímavé stránky Úvodní stránka Jak se k nám dostanete ?

Kontakt: Technické muzeum v Brně oddělení Dokumentace tyflopedických informací Purkyňova 105 612 00 Brno tel: 541 421 488 fax: 541 214 418 mobil: 603 484 347 e-mail: muzeum@braillnet.cz www: Technické muzeum v Brně vedoucí: Eliška Hluší Najdete nás zde: Z historie slepeckého hnutí u nás V 19. stol. vzniká mnoho občanských sdružení - spolků. Podobně i spolky pro péči o nevidomé. Mimo výchovně-vzdělávacích ústavů pro nevidomé to v českých zemích byly: Spolek Útulna císaře Františka Josefa, Praha - 1888, který v Praze r. 1893 založil azyl pro nevidomé nazvaný Francisco Josephinum - Palatu; Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku, Brno - 1898. K jeho založení dal podnět ředitel brněnského ústavu pro nevidomé František Pavlík. Spolek podnítil činnost brněnských žen, které se přičinily o založení útulny pro dívky německé národnosti. Nejdříve v nájemních prostorách, později v účelově postavené budově. 20. stol.: Spolek ve Slezsku - 1903. S jeho založením je rovněž spojeno jméno Fr. Pavlíka; Spolek Seylivalterovy útulny - 1905, který otevřel v Praze útulnu pro nevidomé ženy; Spolek pro podporu německých slepců v Čechách - 1908; V českých zemích v r. 1902 byly tři výchovně vzdělávací ústavy. V Praze, Hradčanský a Klarův, (oba soukromé) a v Brně, (zemský). V těchto ústavech se však nevidomí připravovali velmi nedostatečně. Chovanci ústavů většinou odcházeli buď do svých rodných obcí nebo do zaopatřovacích ústavů. Ženy pak do útulny v Brně-Černých polích a později do útulny slepých dívek na Kampě v Praze a také do útulny v Brandýse nad Labem. Ti nevidomí, na něž nezbylo místo v zaopatřovacích ústavech, se živili žebráním na poutích a pod. Mnozí prodávali své výrobky, hráli při různých příležitostech atd. Jen velmi málo nevidomých se osamostatnilo a vydělávalo si vlastní prací. Byli to především zruční řemeslníci, ladiči klavírů, učitelé hudby a řečí a jiní. Tento neudržitelný stav těžce nesl nevidomý lidový hudebník a ladič pian Antonín Růžička. S několika nevidomými se radil zda by nebylo dobré založit organizaci, která by pracovala pro nevidomé v českých zemích. Později utvořili přípravný výbor a vypracovali návrh stanov, který dali ke schválení úřadům. Po jeho schválení byla svolána první řádná ustavující valná hromada Podpůrného spolku samostatných slepců pro české země se sídlem v Praze. Předsedou spolku byl zvolen Antonín Růžička. Podpůrný spolek si mimo jiné vytkl za úkol zařazování nevidomých do pracovního procesu, obstarávání surovin a pomůcek a také získávání finančních prostředků. Spolek však nebyl oblíbený u tehdejších ústavů. Ty v něm viděli konkurenta a proto nevidomí, kteří byli chovanci ústavů, starší 18 let, nesměli být jeho členy. Členové Podpůrného spolku usilovali o založení českého vychovávacího ústavu slepců. Spisovatel L. Čelakovský, s nímž se stýkali, měl velký vliv na zemském úřadě v Praze přislíbil, že věc s příslušnými lidmi, Janem Deylem a Dr. Antonínem Tůmou projedná. V r. 1909 byl tedy založen Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců v Praze, který pak o rok později otevřel Deylův ústav pro slepé v domě u Sedmi čertů na Malé straně (Maltézské nám). Ale i tento ústav byl soukromý. V r. 1908 byl založen spolek Seywalterova útulna slepých dívek v Praze, který otevřel o dva roky později ústav na Kampě. V r. 1927 byl otevřen pobočný ústav v Brandýse nad Labem. Do roku 1915 neměli nevidomí žádný časopis, který by je informoval nejen o dění v jejich hnutí u nás i v zahraničí, ale také o jiných zajímavostech. Proto ve zmíněném roce byl ustaven spolek Český slepecký tisk, který v r. 1916 vydal svou první českou knihu nazvanou Jitřenka a v r. 1917 začal vydávat první česky psaný časopis, tištěný v Braillově písmu, Zora (vychází dodnes). V r. 1926 byla slepecká knihovna pojmenována po K. M. Macanovi. Ke konci první světové války zřídil Podpůrný spolek první nákupnu surovin a jiného zboží a byli v r. 1919 přestěhovány do bývalého zajateckého tábora v Moravské Třebové. Vedli je samotní nevidomí. V témže roce byl ustaven spolek Sdružení samostatných nevidomých v Brně, který se pak v r. 1928 stal pobočným spolkem Podpůrného spolku samostatných slepců. V r. 1919 byl existující Podpůrný spolek samostatných slepců přejmenován na Podpůrný spolek samostatných slepců pro Československou republiku se sídlem v Praze. V nové Československé republice se získávali pracovní příležitosti pro nevidomé bohužel jen velmi zřídka. O dva roky později došlo k utvoření Svazu slepeckých spolků, jehož prvním starostou se stal nadporučík Machatý, později K. M. Macan. Pro nezájem spolků sdružených ve svazu po krátkém čase jeho činnost zanikla. Znovu obnovena byla v r. 1937. Starostou byl tehdy zvolen Karel Jelínek, jednatelem Karel Hájek. V tehdejší ČSR se stali členy také ústavy slepců, takže svaz byl přejmenován na Svaz slepeckých spolků a ústavů. V r. 1922 byl V Brně založen Spolek péče o slepé na Moravě a ve Slezsku. Vydržoval slepecké dílny v Chrlicích u Brna a v r. 1924 starobinec slepců v Nových Hvězdlicích na Moravě. V r. 1926 otevřel v Brně Opatrovnu a mateřskou školu pro nevidomé. Měla odd. pro nevzdělavatelné nevidomé děti a odd. pro přípravu na školní docházku. Poměry zde však byly více než neutěšené. V r. 1925 byla postavena slepecká domovina v Nových Vysočanech, kam přestěhovali dílny a sklady z Moravské Třebové a pro zaměstnance a několik samostatných rodin nevidomých byty. V r. 1945 při náletu na Prahu byla domovina bombardováním zničena. Jako náhradu obdrželi nevidomí po válce budovu Krakovské ul. v Praze. V letech 1946-47 vytvořili tehdejší funkcionáři stanovy Svazu československé péče o slepé, v němž měla být soustředěna veškerá péče o nevidomé u nás. Po únoru r. 1948 byla utvořena celostátní všeinvalidní organizace. V r. 1949 byla vytvořena Ústřední jednota invalidů(ÚJI), která převzala všechny stávající organizace nevidomých i jiných vad. V té době vzniklo výrobní družstvo invalidů Drutěva, které převzalo všechny dílny v Praze, Brně a Ústí nad Labem. Ústavy a školy pro nevidomé a jiná zařízení převzal stát do své péče. V r. 1952 ÚJI přešla do nového Svazu Československých invalidů, který působil až do r. 1990. Po roce 1990 vzniká mnoho občanských sdružení, které se buď specifikují na služby pro určitý typ zdravotně postižených nebo působí se svými službami v určitém regionu. Jejich vznik byl ve většině případů motivován nespokojeností s činností a službami, které nabízel tehdejší Svaz invalidů, v letech 1949 - 1989 jediná organizace sdružující a hájící zájmy zdravotně postižených občanů. Samotný Svaz invalidů se na jaře 1990 transformoval na Sdružení zdravotně postižených. Jedním ze čtyř členů tohoto sdružení se stává Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR. Avšak o několik měsíců dříve, dne 3.12.1989 vznikla nová nezávislá organizace sdružující těžce zrakově postižené občany, Česká unie nevidomých a slabozrakých ČR. Do jejích řad vstupovali především mladí a ambiciózní lidé, kteří začali jako prioritní úkol budovat síť odborných středisek, poskytující nevidomým a slabozrakým občanům širokou škálu služeb. Jedná se především o síť ambulantních středisek Tyfloservis, která se dnes skládá z 11 regionálních pracovišť, především v bývalých krajských a v některých okresních městech. Součástí Tyfloservisu je i Multihandicap Centrum, který se v Praze a ve vybraných střediscích Tyfloservisu stará o občany s více vadami, z nichž jedna je zraková. Česká unie nevidomých a slabozrakých vybudovala Rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina v Praze, Středisko pro odstraňování architektonických bariér, Střediska pomůcek, Středisko informatiky, Středisko pro výcvik vodících psů v Praze Jinonicích a pod její záštitou také vzniklo Slepecké muzeum v Brně. Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR jako součást Sdružení zdravotně postižených ve zdravé konkurenci zakládá síť středisek Tyflokabinet, které provozovaly také služby pro zrakově postižené v oblasti pomůcek a základní sociální rehabilitace. Obě organizace provozovaly spolkovou činnost a měly po celé republice své základní a okresní organizace, které svou činností doplňovaly práci odborných středisek. V roce 1996 obě organizace jednají o sloučení, ke kterému došlo dne 16.6.1996 na slučovacím sjezdu v Hradci Králové. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR zahájila svůj provoz dne 1.1.1997. V prvních měsících činnosti SONS dochází ke koordinaci jednotlivých služeb bývalých organizací, které se překrývaly. Součástí nové organizace se stává i redakce časopisu Zora, který vychází od roku 1917. Zcela novými odbornými pracovišti v nové organizaci se stávají Středisko sociálně právního poradenství a asistentské služby, které navázalo na zkušenosti v této oblasti v minulém období a sjednotilo metody práce, Středisko integračních aktivit a podpory pracovního uplatnění, které působí především jako síť odborných koordinačních pracovišť mezi spolkovou činností a prací odborných středisek. K úplnému fungování celorepublikově působící organizace, která nemá ve své podobě v Evropě a možná ani ve světě obdobu, přispívají i další pracoviště: Oddělení mezinárodních vztahů a kultury, Oddělení zdrojů a propagace, Právní oddělení, Ekonomické oddělení a Sekretariát prezidenta SONS. Všechna odborná střediska a oddělení SONS svou činností tvoří komplex ucelené rehabilitace těže zrakově postižených občanů v České republice